Orlické hory 2015 Letošní podzimní vandr směřoval do podhůří Orlických hor. Počasí i plánovaná trasa byly bez problému.   Odjezd: Kladno časně ráno Zahájení: Náchod Ukončení: Žamberk Cíl akce: Pivovar Žamberk - nesplněn Výprava: Nohyk, Tabí, Radek Délka akce: asi 85 km 23.9 až 28.9.2015   Foto z vandru Den první Letošní podzimní vandr směřoval do podhůří Orlických hor. Přesun za pomoci ČD tentokráte proběhl nezvykle klidně. Náčelník nalezl v přeplněném vlaku prázdné kupé a Radek to všechno v klidu sledoval z perónu, pokuřuje svoje viržinko. R903 Metuje byl ve Starkoči na čas a SP1748 v Náchodě také. V klidu se přesuneme podél řeky Metuje do Pekla. Podrobný plán vandru probereme v místní restauraci Bartoňova útulna Peklo. Zanedlouho vyrážíme podél říčky Olešenka na Nový Hrádek. Z místního kostela zní zpěv věřících. Radek kouří viržinko a my s náčelníkem probíráme výběr jeho nového fotopřístroje v místní restauraci. No prostě taková podhůrská pohodička. Nocleh bereme v remízku na místním kopci 650 m.n.m.   Den druhý Krásné ráno. Na místním kopci je torzo větrné elektrárny a pěkný výhled do kraje. Jsou vidět i Krkonoše. Pokračujeme směrem Zelenkův Mlýn, kde se seznamujeme s osudy místního podivína Josefa Svědíka*. Od této chvíle se celý vandr motá kolem jeho svérázné postavičky. Posnídáme v místní zastávce a vyrážíme po zelené turistické značce na tvrz Skutina. Cestou jsou opět pěkné výhledy na místní hory. U tvrze je živo. Je zde exkurze policistů. Náčelník je osoba zvídavá, a tak prozkoumává okolí. Jeden z policistů mi povídá: „Vevnitř je exkurze s průvodcem, ať váš kamarád počká a nechodí dovnitř.“ Odvětím: „Pozdě.“ V periferním vidění zahlédnu náčelníka, jak mizí uvnitř pevnosti. Když si vše v okolí prohlídneme, pokračujeme na rozcestí pod Skutinou. Zde nastala zásadní logistická chyba. Nevím jak je to možné, ale Sedloňov a Sněžné se třem vandrovníkům zdálo totožné, a proto jsme vyrazili opačným směrem na Sněžné! Když jsem zahlédl ceduli s nápisem Sněžné, došlo mi to. Ve Sněžném jsme neměli vůbec být, protože zde nic není. Náčelníka s Radkem to úplně psychicky zničilo a začali si hrát na hady. Když se se svojí situací smířili, pokračovali jsme podle GPS přímo za šipkou přes pole, rokle, potoky a kopce do Sedloňova. Zde nastává opět kritická situace, protože v místní restauraci mají dovolenou. Procházíme opuštěnou obcí za doprovodu místních krav. Opět jsou zde pěkné výhledy, ale náčelník se už těší do Deštného v Orlických horách, kde je stylová restaurace Kozí chlívek. Na silnici č. 310 míjel náčelníka kamion z pivovaru Krakonoš. V tu chvíli nabral náčelník takovou rychlost, že se nám ztratil z dohledu. Když jsem dostihl Radka říkám: „Kde máš náčelníka?“ „Chtěl jsem ho zadržet, ale vyškubl se mi“, odvětí Radek. Zbytek cesty po silnici č. 310 pokračujeme sami. Náčelníka jsme dostihli až v Deštném v místním koloniálu, kde si dával svačinku. Po krátkém občerstvení pokračujeme do Kozího chlívku. A opět došlo na hady, ale tentokráte z radosti. Náčelník je zde velmi spokojen, a tak na zbytek dne vyhlásil volno a povinnou konzumaci místního spilkového piva z Podorlického pivovaru. „Koho uvidím, že pije vodu, bude potrestán“, zakončil denní hlášení. Nocleh bereme na místních pastvinách Marta ve výšce 700 m.n.m.   Den třetí Ráno vstáváme za bučení krav, do toho voní káva a viržinko a náčelníkovi se ze spacáku nechce - prostě klasické čundrácké ráno. Balíme a jdeme směrem kostel sv. Matouše. Zde posnídáme. Najednou náčelník ztuhne a říká: „Nemám lžíci, čím budu jíst!“ A opravdu, lžíci nenašel. S Radkem vtipkujeme, že má lehčí batoh. Celkově jsme zapomenuli tři věci: Náčelník - lžíci, Tabí - pončo, Radek - karimatku. Nakonec na tom byl nejhůře náčelník, protože nepršelo a bylo teplo, tak pončo a karimatku jsme obětovali, ale jíst se musí. Problém se vyřešil zápůjčkou lžíce od Radka a domluvou nad jídelníčkem, aby nepotřebovali lžíci najednou. Po snídani vyrážíme po žluté značce směr Zálesí, kde náčelník uspořádá brífink o probíhající akci a doplníme vodu u zdejšího pramínku. Procházíme okolo penzionu Zámeček, kde bylo zavřeno. U božích muk nad osadou Podolí to vypadá jako po výbuchu. Všude se povaluje výstroj a náčelník s Radkem. „Co se děje?“, táži se. „Hrajeme si na hady, co se plazili přes minu“, komentuje Radek. To je šílené! „Ale pohodlné“, dodá náčelník. Po této komické vložce pokračujeme do osady Podolí 714 m.n.m., kde za dveřmi štěká zlý kocour, a proto raději rychle mizíme pryč. V duchu si říkám: To je den, to je den co nás asi ještě čeká…. Zastavujeme až u pramene Kněžná. Doplníme vodu a jdeme směrem Zdoubická Seč. Na místní sjezdovce je restaurace Šajtava s pěknou zahrádkou, kde odpočíváme a vaříme oběd. Po poledním odpočinku vyrážíme po červené směrem Rampuše. Na místních pastvinách pozorujeme pěkného býka. Je to pořádný kus. Raději ho moc neprovokujeme a jdeme dál. Cestou na náčelníka a Radka dopadla zase únava a začali si hrát opět na hady. Co je? „Zkus to taky“, říká náčelník, „to se neoleží“, dodal Radek. Ještě to máme kus cesty a, ač neradi, pokračují dále. V Rampuši začíná jít do tuhého, v restauraci Sokolí hnízdo je také dovolená. Náčelník nedokáže pochopit jak je to možné, když je prodloužený víkend a všude je spousta lufťáků. Náčelník velí - jdeme směrem Liberk. Cestou jsou opět krásné výhledy na zdejší kraj. Což o to, hospodu jsme našli, ale nadosmrti zavřenou. A najednou se to stalo, náčelník začal vydávat zvrácené rozkazy. Nejdříve chtěl jít okamžitě spát směrem po modré značce na Liberský potok a nechtěl si nechat vymluvit, že je to na druhou stranu než kam potřebujeme jít. Poté hned za první křižovatkou chtěl zapínat GPS, neboť nevěděl, kde je. No a nakonec chtěl jít stavět bivak u obce Bělá. Radek ho přesvědčil, že projdeme obcí a pak se uvidí. Náčelník si furt něco mrmlal pod vousy, že musí chodit po tmě po horách, kde nic není. Když tu najednou vidím nenápadné logo pivovaru Náchod. Náčelník je tak demotivovaný, že ho přešel. „Kam jdeš“, ptá se Radek. „Do hospody“, odvětím. „Asi blouzní“, říká náčelník, když tu si všiml loga, “A jo, ona tady je restaurace.“ Což o to restaurace zde byla a i otevřená. Pivíčko bylo dobré, ale ten výčepní je nějakej divnej. A v restauraci jsou dvě neidentifikovatelné skříně vyrobené z lamina. O jejich využití vedeme diskusi až do chvíle než začal náčelník hledat WC. „Kde je tady toaleta“, ptá se náčelník pana výčepního. „Támhle ve skříni“, odvětí výčepní. A opravdu skříň z lamina obsahovala záchod i s umyvadlem. Skříň č. 1 byli páni a skříň č. 2 dámy. Nad tímto domácím kutilstvím všichni žasneme. „WC ve skříni, no to jsem ještě neviděl“, konstatuje náčelník. Skříň, neskříň hlavně že je otevřeno. Jsme zde až do zavíračky. Nocleh bereme v pěkném autobusovém altánku Nebeská Rybná na rozcestí.   Půdorys místní restaurace v obci Bělá. Skříň č.1 WC Páni. Skříň č.2 WC Dámy.   Den čtvrtý Ráno vstáváme, posnídáme, zabalíme a vyrážíme po žluté směr Nebeská Rybná. Je zde penzion, golfové hřiště a kostel. Moc pěkné. Dále směřujeme do Julinčího údolí a po žluté směr Rokytnice v Orlických horách. V Rokytnici chvíli postáváme, když tu náčelník pravil: „Vím, že jste včera trpěli na cestách bez odpočinku celý den až do pozdních nočních hodin, (cca 30km) a proto vyhlašuji den volna.“ Prohlídku Rokytnice můžeme zahájit támhle v hotelu Orličan ***. Po dokonalém seznámení se s místní restaurací pokračujeme směrem vlakové nádraží, kde je muzeum ČD a hotel Rokytenka s pivem Rebel a Votrok. V pozdních večerních hodinách již za tmy vyrážíme směrem Dolní Dvůr, kde bereme herberk na místní louce.   Den pátý Krásné ráno a pěkné ranní výjevy. Náčelník je prohlídkou Rokytnice zmožen, a tak ho s Radkem nemůžeme dostat ze spacáku. Fotím zdejší krajinu a s Radkem si notujeme jak je tady krásně. Když po hodině konečně náčelník ožil, tak balíme směřujeme po žluté do Žamberku. Cestou jsou opět pěkné výhledy. V údolí Rokytenky posnídáme. Pak pokračujeme přes Kněžství po žluté značce do obce Polsko. Zde má náčelník faktickou poznámku: „To, že je v Žamberku pivovar to všichni bezpečně víme, ale jestli odsud jede vlak to nikdo neví. No, to zjistíme až v pivovaru, že“, a pokračuje v klidu dál. Žamberk. Náčelník v mé domácí mapě hledá pivovar. Vyrážíme správným směrem, ale jaké je naše zklamání, když zjistíme, že je otevřeno až pozdě odpoledne. Co naplat vracíme se na náměstí do restaurace Imrvere, kde plánuji náš odjez do civilizace. Zjišťujeme, že zde nádraží opravdu je, ale dost daleko. Náčelník bleskově propočte, jak dlouho to bude trvat a konstatuje, že času máme až dost. V 13:43 nám odjíždí SP1954 směr Hradec Králové. V 13:00 se v klidu vydáme do místního supermarketu pro zásoby na cestu, a pak směrem nádraží. V místní části Velký Hájek nás předběhne několik místních obyvatelů. Asi už pojede vlak. „Klid“, říká náčelník, „to stihneme, mám to propočtené.“ Po příchodu na nádrží, je již vlak přistavěn, lidé nastupují a náčelník jde teprve kupovat jízdenky a Radek si v klidu zapálí viržinko. Mašinfíra už je celý nervózní, kde jsme. Nastupovat a jedeme směr civilizace. Tabi *Svérázná postavička Josef Svědík Josef Svědík (nar. 1901), zvaný Svědíček, pracoval v padesátých a šedesátých letech 20. století ve zdejším rekreačním zařízení MV jako pomocná síla a topič. Podle vzpomínek pamětníků a dobových zápisů to byla opravdu svérázná postavička. Údajně si za války přivydělával pašováním, Němci jej chytili a mučili. Z tohoto důvodu, z dříve váženého občana a šikovného strojníka, se stal podivín. Nechal se zarůst plnovousem a svým vzhledem připomínal sněžného muže. Měl rád svou kočku a psa Zorku. Když mu dal kuchař jídlo, tak nejdříve nechal nažrat zvířata, a co zbylo, dojedl sám. Dva své domy nechal spadnout, nakonec bydlel v bunkru. Měl tam kamna, do kterých přikládal tak, že tam dal celý strom a ten jak ohoříval, tak jej přistrkoval. Měl jej prostrčený střílnou až zvenku. O způsobu bydlení zaměstnance ministerstva vnitra se dokonce psalo v tehdejším západoněmeckém tisku. Jaký ohlas to mělo u zdejších úřadů, si dovedete představit. Svědíček hygienu moc nepěstoval, ale jednou začas si koupil to nejdražší a nejvoňavější toaletní mýdlo, když odjeli rekreanti, tak se odstěhovat do některé z koupelen a tam vydržel se mýt a prát prádlo půl dne. Chudinky pokojské nevěděly, kterým rozpoštědlem uvést koupelnu do původního stavu. K Svědíkovi neodmyslitelně patřil motocykl Harley-Davidson, koupený za pár korun, který si vždy dovedl opravit. Jezdil na něm bez průkazu a bezpečnostní orgány průkaz na něm nežádaly. Příslušníci jej znali a nechali ho být. Josef Svědík zemřel v roce 1974 a je pochován na Dobrušském hřbitově.