Krušné hory III.
Letošní podzimní
vandr jsme směřovali do Krušných hor. Odjezd jsme
odložili o dva dny kvůli tlakové níži nad ČR (prostě
lilo). Jinak vandr proběhl dle našeho očekávání.
Odjezd: |
Kladno časně ráno |
Zahájení: |
Kraslice |
Ukončení: |
Kovářská |
Cíl akce: |
Klínovec 1244 m.n.m. |
Výprava: |
Nohyk, Tabí |
Délka akce: |
asi 65 km pěšky |
30.09. až 4.10.2010
Foto z vandru
|
Den první
Letošní podzimní vandr jsme směřovali do Krušných hor.
Odjezd jsme odložili o dva dny kvůli tlakové níži nad ČR (prostě lilo) a dalších blíže nespecifikovaných
důvodů. A tak odjíždíme směr Kraslice se zpožděním. Driftujeme si to klidně a v pohodě na jih, když najednou
náčelník v panice balí batoh se slovy: už jsme tu, Sokolov. Ve vypuklém zmatku jsem si nestihl ani zavázat
boty natož zapnout batoh. Našemu rychlému opuštění vlaku se divila i štiplístková. Vidět nás tak si myslím,
že je ve vlaku bomba. V Sokolově jsme nastoupili do
pěkného vláčku soukromého dopravce a ten nás vyvezl až
do Kraslic. Zde dokupujeme zásoby na náš vandr. Určíme sever a vyrážíme na
Olověný
vrch. Konečně jsme v lese.
Jsme tak nadšení, že ztrácíme modrou značku a tak nás vede Cimrmanův vynález
GdeProbohaSem.
Zanedlouho už sedíme v pěkné hospůdce na Olověném vrchu. Místní pan výčepní má nějaký problém s europivem .
Tomu se ani nedivím, řekl klidně náčelník. Zjistilo se, že problém je vážný a tak dochází až na telefonát do
pivovaru. Jestli snaha pana výčepního nebyla marná už nezjistíme, protože pokračujeme směrem na Krušnohorskou
lyžařskou magistrálu (KLM). V mojí mapě samozřejmě není a tak opět používáme mapu elektronickou.
Herberk stavíme někde v lesích za jeleního troubení.
Den
druhý
Ráno nás opět vzbudilo jelení troubení, funění a dusot.
Náčelník bleskurychle rozdal úkoly – běž ho okamžitě zaplašit, nebo nám projde stanem! A měl pravdu.
Jelen byl jen 15m od našeho
chatrného příbytku. Už jsem jen zahlédl řítící se parohy a kývající se stromky.
Balíme a pokračujeme po KLM směr Přebuz. Někde kolem kopce Zadní Ostružník 950 m.n.m. padá zásadní rozhodnutí
našeho vandru. Půjdeme přímo za kopečky k našim západním sousedům. A jak se řeklo tak se stalo.
V GPS jsem nastavil směr a přímo za šipkou jsme pokračovali přes
zelenou hranici. Jsem jak pašerák Géč,
řekl náčelník a brodil se až po kolena vysokým borůvčím. Technika nezklamala a zanedlouho jsme na pěkně
upravené modré turistické značce. Je zde kus pěkné krajiny plné
močálů a klasického
horského lesa.
Jdeme směrem jezero Talsperrs Carisfeeld. U jezera nastal orientační šum. Náčelník neustále opakoval:
GdeProbohaSem, GdeProbohaSem …., koukajíc do dvou
map a GPS. Nakonec to pořešil a pokračujeme směrem
Henneberg.
Popis této cesty nebudu dále rozepisovat. Mapu jsme neměli a chvíli jsme šli na jedné nebo druhé straně hranice.
Prostě nejkratší cestou do Hennebergu. Konečně jsme tady. Je to pěkná útulná horská hospůdka. No nádhera,
řekl náčelník a hospůdkou zazní německé zwei Bier .
Den třetí
Ráno se probouzíme do ponurého počasí v
německých hvozdech.
Přes pláně v okolí Jugeltu směřujeme do naší obce Potůčky. Cestou fotíme
krajinky a užíváme si
horského klidu. Idylka nás přejde v Potůčkách. Bylo to tam něco mezi v Berlínem a Hanoí. Samý
Němec, Vietnamec. Ve zdejších putnách byl cítit zápach smaženého jídla, kouře a europiva. Raději
pokračujeme směrem Podlesí. Z civilizačního šoku se probíráme v horském herberku
U Červené lišky.
Místní pan správce je takový podivín. Sbírá staré věci všeho druhu a pokud vandrovník projeví zájem
tak o nich podá i náležité informace. Noc trávíme na
německých loukách Halbmeiler Wiesen. Jak říká
náčelník: mají lepší cesty, lesy, louky , počasí a dnes už i pivo.
Den
čtvrtý
Ranní hygienu jdu provést do ČR, přece jenom ty služby jsou zde levnější.
Náčelník rozhodl, že i snídani si dáme ČR a nebudeme zbytečně utrácet, že. Po vydatné snídani míříme na Myslivny
a Boží Dar. U vodní nádrže je taková anapurna, že to vypadá jak někde na severu. Na okolních pláních se potulují
horské krávy a prohání se vichr z hor. Pak už jenom Božídarské rašeliniště a jsme na Božím Daru. Počasí je větrné a
chladné a tak se jdeme ohřát do jedné z místních hospůdek. Odpočatí plní sil pokračujeme směr cíl našeho vandru –
Klínovec 1244 m.n.m. Počasí se začalo rapidně zhoršovat a tak mi náčelník mizí kdesi v
mlze. Na vrchol jdeme
depresivní
Krušnohorskou krajinou. Konečně
vrchol. Mlha, zima, vichr z hor no, že bych tohle musel vidět dvakrát?!
Kdesi v mlze je horská chata
Kalahari a to je teď náš hlavní cíl. Podle GPS nabíráme správný směr jdeme ji
hledat. Chatu jsme našli, ale bylo zavřeno. Náš hluk u dveří přilákal paní správcovou. Kde se tady berete
a v takovémhle počasí. Já mám dnes zavřeno. Říkáme, že to nevadí, jelikož máme vše potřebné s sebou.
Paní správcová nechtěla o našem odchodu ani slyšet a tak nám nabídla nocleh v
zahradním stanu.
Nabídku jsme neodmítli, protože hodných lidí je na našich horách stále méně. Máme krásný restaurační
herberk s jednou vadou. A tou je nepřítomnost jakéhokoliv topení. Hospodu o rozměrech 5 x 6 m asi nezadýcháme,
konstatoval náčelník nad zledovatělým pivem. Teplota ve stanu je jen 3,8°C. No, co se dá dělat postavíme postele
a jdeme spát. Alespoň nemusíme rozbalovat stan. Paradoxně je to nejstudenější noc co jsme měli, protože náš
stan jsme vytopili vždy až na 15°C.
Den
pátý
Ráno balíme a vaříme polévku na zahřátí.
Paní správcové necháváme na baru peníze za naší večerní útratu a pokračujeme
směrem vlak na Kovářskou. Je to náš poslední den v Krušných horách a tak se hory
s námi loučí
pravou Krušnohorskou anapurnou. Jdeme přes jeden
skoro most ,
bývalé
vápenky a z ničeho nic jsme na nádraží v Kovářské. Nádraží se nám zdá trochu divné.
Vypadá to, že tudy prošlo válečné tažení. Jízdní řád z roku tři a na kolejích je silná
vrstva rzi. Nevím co způsobilo, že náčelník vydával tak zvrácené rozkazy jako:
Počkáme
až něco pojede nebo Přečti kdy ten vlak jede nebo
Támhle by mohlo být nádraží.
V této bezradné situaci, ale náčelníka napadla spásná myšlenka:
to bude ten věhlasný bordel u
ČD a vlaky tady nejezdí. V Kovářské nám místní domorodec náčelníkovu myšlenku potvrdil.
Na otázku zda-li tady jezdí vlak, odpověděl: Ne. A tak trochu nezvykle opouštíme hory jinak než po kolejích.
Tabi
Pod čarou
Bývalo zvykem v naší zemi, že bylo jedno,
kterým směrem se vandrovník vydal. Hlavně, že tam byly koleje.
Nejdříve to svištíte nějakým Rxxxx a pod horami nastoupíte do místní
lokálky a ta vás odveze i do těch nejvzdálenějších koutů naší země.
Dnes se začíná stávat pravidlem, že vlaky v horách (a nejenom tam) ČD ruší.
Tratě a nádraží chátrají. Vandrovníci musí řešit další pro ně nepříjemnou situaci –
jak se tam dostaneme! Ono řešit v polorozbořené čekárně, za lijavce a vichru z hor,
odjezd do civilizace je těžší než si ředitel ČD umí představit. Jestli to nebude tím,
že není vandrovník. Možná se blýská na lepší časy, protože tratě v horách začínají
provozovat soukromí dopravci, kteří vandrovníky do našich hor po kolejích dopraví.
Klasická situace - vandrovník vypadne
z lesa a vidí koleje
Následně ho přejde humor, protože tady
asi nic nepojede
Jsou situace, kdy vlak je důležitý
dopravní prostředek - třeba, když neustále na horách
prší Tady naštěstí vlak ještě jezdí
Spokojení vandrovníci - těch si asi ČD moc
neváží
Někde to i funguje
Haló, tam je ředitel ČD, tak kdy pojede ten vlak z ...
| |
| |