Ahoj,      Jmenuji se Edith. Tedy přesněji řečeno Edith Victory Bohemia, cz , jsem britská modrá dáma a bydlím západně od Prahy.  Ale moji páníčci mi občas říkají Macik. Jak odporné, jako kdybych byla nějaká obyčejná myšilovka. A tak dělám, že to radši neslyším. Narodila jsem se v květnu r. 2002 v jedné malé vesničce na Moravě a moji páníčci se pro mě přijeli na konci prázdnin, skoro přes celou republiku.    Nerada jsem se loučila se svou rodinou, ale byla jsem také trochu zvědavá co mě čeká. No moc dobře to nezačalo. Přenosku jsem sice okoukala už jak přijeli, a musím říct, že byla dost prostorná a tak jsem se pěkně uvelebila, ale pak to začalo. Jen jsme se rozjeli, udělalo se mi dost šoufl a celou dobrou snídaňku jsem vyhodila a tak jsme hned museli stavět. Jinak ale cesta proběhla v pořádku, i když jsme cestovali celé odpoledne. Nakonec jsme přece jen dorazili do mého nového domova a to už jsem měla vykulený oči a čekala jsem jen co se otevře přenoska, abych všechno důkladně prozkoumala. Musím říct, že se páníčci na můj příjezd připravili. Nemůžu jim nic vytknout, mističky s vodou a granulkami jsem hned objevila, nějaká ta hračka se tu taky povalovala, škrabadlo jak se patří, ze kterého mohu dokonce až na lednici, kde mám ten správný rozhled, aby mi nic neuniklo.A toaletku mi ukázali jen jednou a už jsem věděla kde ji mám příště hledat. Však jsem také slušná dáma. Jen s pelíškem jsme si ze začátku nerozuměli. Byl sice krásný a pohodlný, ale na naprosto nevhodném místě. A tak jsem ho nějaký čas ignorovala. Křesílka jsou křesílka.  Když už si panička myslela, že můj pelíšek snad někomu daruje, napadlo ji ho dát na lednici. To byl skvělý nápad, od té doby je tam pořád a mě to vyhovuje. Jen některé návštěvy se tomu podivují.     Pomalu jsem si na své páníčky začínala přizpůsobovat k obrazu svému. I když musím říct, že jsou velmi tvrdohlaví a stále jsou u nás určitá tabu. Jako např. nesmím s nimi spát v jejich pelíšku, nesmím skákat na jídelní stůl a na stolek v obýváku. Moc dobře to sice nechápu, protože když si přečtete spoustu kočičích stránek na netu, ve většině domácností, které my čičiny obýváme je to naprosto normální. No nevadí, protože jinak je mám dokonale omotané okolo všech svých paciček. Hlavně páníčka. Panička je sice taky dobrá, umí bezva otvírat konzervy a čistit mou toaletu, bezva se s ní mazlí a to i když se jí zrovna nechce. Stačí abych jí trochu kousla do ruky a už ví, co se po ní chce, ale není s ní taková sranda. S páníčkem a malou paničkou lítáme po celém bytě až padají křesla.     Od malička jsem taky dost vybíravá v jídle. Co mi prostě nejede očichám, zahrabu packou a jdu od toho. Ale takové hovězí masíčko, to je přímo mana nebeská. Nebo tunáček, mňam. Samozřejmě papám také kočičí konzervy a granulky, ale pochopitelně jen ty poněkud dražší. Pro mou mlsnou tlamičku se totiž jiné nehodí. To víte, že mě chtěli párkrát napálit, ale to asi ještě nevědeli s kým mají tu čest. Pak taky nedám dopustit na kondenzované mlíčko. Já vím, že my číči bychom kravské mléko neměli, ale když je to jednou za čas. Jakmile uslyším, že panička připravuje hrnky na kafe, i kdybych spala na druhém konci bytu, přiřítím se závratnou rychlostí a vyžaduji také svou porci, škoda jen, že panička pije kafe tak málo.      Jako určitě my všechny, také já naprosto nesnáším návštěvy u doktora.  Dámy, taky vám připadá, že jste tak skoro pořád. Nejhorší asi bylo, když jsem byla na operaci. Copak ten začátek, to šlo. Dostala jsem injekci, po které jsem krásně usnula a zdály se mi bezva kočičí sny, ale to probuzení. Připadala jsem si jako když mě nakopla kobyla.Celý den jsem jen polehávala a ani do mého oblíbeného křesílka jsem nemohla vyskočit, nemluvě o škrabadle, na to jsem se vyskočit radši ani nepokoušela. Ale páníčci na mě byli moc hodní a vždycky mě zvedali kam jsem chtěla. Za pár dní jsem se otrkala a zase mě byl celý byt. Jinak jsem řádně očkovaná číča, protože vím, že to je pro mé dobro, ale prostě trochu dusno na tom doktorově stole dělat musím. Zvlášť si zakládám na tom, abych nejvíc potíží dělala při vyndavání s přenosky. To si vždycky vlezu až dozadu a dělejte co umíte. K doktorovi se mou vždycky chodí panička a tak má co dělat, nakonec mě ale s doktorem vždycky přeperou.      Jak už jsem říkala moji páníčci se na můj příchod dobře připravili a tak nechali i zabezpečit balkon sítí, abych snad nepořádala letecké dny.Bydlíme jen ve třetím patře a vykládejte jim, že bych to zvládla, ale musím říct, že takhle je to lepší. Přece jen když vidím nějakého ptáčka a že jich okolo našeho balkónu lítá nepočítaně, asi bych se nemusela ovládnou, však to znáte – lovecké pudy. Ale mouchy a různí brouci jsou také bezva. Co já se jich nachytám. Občas nějakou tu masařku přinesu paničce do bytu. Bezva mi bzučí v tlamičce na jazyku, ale panička nemá pochopení a žene mě s ní pryč. Na balkóně mám také jen pro sebe celou poličku, to abych lépe viděla, no ano, protože z parapetu nemám ten správný rozhled, ale takhle mohu pozorovat co se děje dole na ulici a nebo se jen tak povalovat.      Musím uznat, že za ten rok, co jsem převzala kontrolu nad tímto bytem, jsme se docela pěkně sžili a nemohu si stěžovat, že by pro mě moji páníčci cokoli neudělali.         Červenec 2003       Letos jsem se svou rodinou poprvé vyrazila na dovolenou. Nemohu říct, že bych tím byla ze začátku nadšena. Hlavně jsem nejdříve nechápala co se děje, všude se povalovaly spousty věcí, které mi k ničemu nebyly, jako např. batohy (i když v těch se dobře schovávalo), krabice, ale v těch už byly nějaké velké boty a tak jsem se tam nevešla.   Pak taky takové dlouhé klacky, kterým páníček říkal hole, už ale nevím jak dál. Pak jsem ale také uviděla, že k tomu začali přidávat i moje papání, mističky, škrabadlo a dokonce i toaletku. Bylo to moc podezřelé, ale pak mi řekli, že jedeme na dovolenou a já, že jedu s nimi. To jsem ještě nevěděla co to obnáší.       Nakonec ale musím uznat, že to bylo docela prima, když zapomenu na ten začátek cesty. Protože nás bylo v autě až moc, musela jsem být schovaná v přenosné tašce a tu já moc nerada, není tam dost místa a taky je tam vedro, ale co jsem mohla dělat, nikdo se mě na můj názor neptal. Naštěstí jsem seděla paničce na klíně. Vedro mi ale bylo strašný a tak mi panička pořád omývala čumáček, protože napít jsem se nechtěla, neměla jsem přece svou mističku. Když už jsme konečně dorazili na místo, tedy to jsem si já jen myslela, dali mě do naprosto neznámého pokoje a tak jsem zalezla za nábytek a trucovala, dobře jim tak, pak mě nemohli dostat ven. Přes noc jsem se otrkala a už jsem byla v pohodě. Ale chyba lávky, jen co jsem se ráno napapala, byla jsem nucena jít do přenosky a jeli jsme dál. Teď už jsme naštěstí měla svou pohodlnou velkou přenosku a byla jsem na zadním sedadle s malou paničkou a tak jsem byla celkem spokojená. Až na to, že jsme cestovali celý den. Samozřejmě, že jsme si dělali také přestávky a já se mohla projít po trávě i když jen na vodítku, ale to mi nevadí, já nejsem zvyklá se potulovat. Navečer jsme konečně dorazili do hotelu, kde mi moji páníčci objednali bezva pokojík. Skoro takový jako mám doma, ale v menším. Nejvíce se mi líbila okna se širokými parapety, kde jsem mohla celý den pozorovat co se děje okolo hotelu.A tak jsem se dozvěděla, že jsem ve Slovenském ráji. Pohled to byl pěkný a i na procházkách se mi líbilo. Páníčci přes den chodili na túry, nevím sice co to je, ale oni tomu tak říkali. Když večer přišli tak mě pořádně pomazlili a mohla jsem tady s nimi dokonce spát v jejich pelíšcích a to se mi moc líbilo. Pod peřinkou to bylo bezva. Občas jsem se ale musela ohnat packou abych měla dostatek místa. Edith